Neboj se šicího stroje

Když jsem si před patnácti lety rvala vlasy u prvního batohu, netušila jsem, kam to povede. Že díky šití nejen zachráním spoustu kousků, které by jinak už nemohl nikdo nosit, ale vytvořím i nové. A mnohdy bylo jejich ušití jediná možnost, jak je získat. Také jsem díky tomu procestovala kus Evropy a ohromila nejednoho člověka. Ve své nejlepší formě jsem se koukla na oděv/tašku/cokoliv a už jsem si v hlavě představovala, jak to ušít, kde budou záludnosti a jak se s nimi poprat. Kdyby vás z tohohle období mého života zajímalo víc, tak napište a já se podělím v nějakém z dalších článků. Osud mně nakonec zavál jinam, ale šicí stroj nezahálí, jen už se mu nekouří od patky, jako kdysi.

Ale nejdřív vám budu vyprávět, jak to začalo, to se posmějete. Chodila jsem tenkrát s klukem, kterej mi hrozně imponoval svou neotřelostí. A já jsem se mu samozřejmě taky snažila zalíbit. Jeho máma byla vyučená krejčová, ale on se zeptal mě, jestli bych mu nezvládla ušít batoh. No tak můžete hádat, co jsem mu asi řekla! „Jasně, to nebude problém.“ Pak jsem se ještě ujistila, jestli chce opravdu jen ten jednoduchej vak na jedno rameno, bez kapes, se zatahováním na šňůrku, jako maj jeho kámoši. Jo. Nic víc. Z černýho manšestru*.

Jen samotné výpočty, kolik budu potřebovat látky a jak udělat velký kolo, aby mi lícovalo s tělem, jak udělat dlouhej popruh… Pane bože! Když jsem konečně přenesla svůj výtvor na látku a šla jsem se poradit s mamkou, tak mi navíc řekla, že to musím namalovat znova, o devadesát stupňů otočený, protože kdybych to ušila takhle, tak se bude vytahovat. Blbej manšestr!

Mám pocit, že ten batoh tenkrát musela došít mamka, protože jsem se u toho hrozně vztekala. Kdo ví, jestli měla strach o moje nervy, nebo o svůj stroj. Tenkrát jsem ještě o svém ani neuvažovala. Nejhorší bylo to kruhové dno. Navíc jsem do něj musela dostat jeden konec popruhu. Chtěla jsem, aby to vypadalo stylově, takže jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych ho udělala z polotovarového popruhu, ale normálně jsem ho ušila z kusu toho manšestru. Což by se ale taky kroutilo a vytahovalo, tak jsme s mamkou vymyslely, nebo spíš mamka vymyslela, že ten popruh teda přišijeme jenom zespoda a k hornímu okraji to přišiju ručně. A to až potom, co si na jeho postavě oměřím, jak má být dlouhý a musím dovnitř nasoukat ten polotovarový popruh a ručně ho na pár místech přišít, aby to celé drželo tvar.

Musím vám říct, dost jsem si u něj šplhla! Nosil ho ještě dlouho potom, co jsme se rozešli. A pár let poté mě požádal o nový. Stejný, jen zapínání na opačné straně. Ten už jsem zvládla sama, jak se tak říká, levou zadní. Ale ty nervy s prvním, ty si pamatuju dodnes hodně živě. Ten batoh ale nebyl to první, co jsem ušila, ani v ruce, ani na stroji. První pokusy jsem dělala ze starých riflí, ušila jsem si klobouk a batoh s KRUHOVOU kapsou! Z riflí. Bylo to tuhý jak blázen, skoro to ten stroj neprošil, ale nakonec jsme to spolu zvládli. Rozdíl, pro budoucí tvorbu hodně podstatnej, byl v tom, že na tenhle černej batoh jsem vytvořila střih. Předtím jsem všechno dělala metodou pokus-omyl. Když bylo někde látky moc, ustřihla jsem ji, když málo, tak smůla. Proto beru tenhle batoh za startovní čáru, pokusy předtím byly jen takové rozběhání.

A že bych se konečně dostala k jádru pudla? Ano!

Ve zpětných vazbách na Rozptylovací sešit dostávám poznámky k počtu rukodělných tipů. Kromě šití je tam i pletení, háčkování, malování a jednoduchá dřevařina. Některé ženy si myslí, že je tam toho moc, že spousta lidí dnes už šít neumí, že to ženy nebudou chtít ani zkoušet, když to po přečtení tipu bude vypadat moc složitě. Trochu mě tyhle poznámky trápí. Není to nedůvěrou v sešit, ale smutek z toho, že ruční práce můžou někoho vyděsit.

Dobře, já jsem možná exot, ale přece po nikom nechci, aby hned z fleku šel a ušil vojenskou uniformu! Jsou tam jen malé věci, kapsičky, obaly, nákupní tašky… To přeci není tak těžké, nebo ano?

Proč to aspoň zkusit?

Mamka probírala šatník a kromě hromady tašek pro charitu vyřadila i pár kousků, které jsem si chtěla nechat. Ale z různých důvodů mi neseděly tak, jak byly. Tričko z nádherné látky v boží barvě bylo extrémně dlouhé a mělo nelogicky úzké rukávy. Lněné šaty měly trhlý šev ve spodním okraji a naprosto debilně udělané průramky u špagetových ramínek. Pruhované tričko mělo krátké rukávky hodně zúžené, takže v podpaží táhly, a u výstřihu „ozdobné“ rozevření, které se po letech rozevíralo už samo od sebe. Plus jsem tu měla pár kousků, které jsem si nastřádala k opravě na „až bude chvilka“.

Tričko nádherné barvy jsem opravila jen nůžkama. Na prvním odstřižku jsem se ujistila, že se látka netřepí a po vyprání je z toho celkem stylovej kousek. Lněný šaty jsem štepla celý ručně, není na nich nic poznat a peckovně mi seděj. Pruhovaný tričko bylo časově ani nejhorší. Musela jsem rozpárat spodní šev u rukávků a jejich lem pak ručně přišít na lepší místo. Stejně tak ten ozdobnej rozparek jsem sešila ručně. Dvěma plyšákům jsem přišila korálkové oči. A to všechno ručně. Pak jsem ještě na stroji našila novou gumu do výstřihu oblíbených šatiček. A zítra ještě upravím ramínka u posledních šatů, které mám zatím na hromádce. Vlastně mě napadá ještě tílko, které mám v koši na prádlo. Když jsem ho stahovala ze šňůry, všimla jsem si, že má rozpáraný spodní lem.

Nic z toho nebyla nijak dlouhá práce. Kdybych mohla dělat v kuse, tak bych to měla hotové komplet všechno tak za půl dne. No dobře, čůrat musím, tak řekněme že by mi to zabralo celý den. Obecně můžu říct, že naprosto nejdelší dobu mi trvá se k té samotné práci dostat. Někdy je součástí přípravného procesu i „velice nebezpečná“ návštěva galanterie. Obvykle totiž koupím i hromadu věcí navíc… Jojo. Papírnictví a galanterie jsou prostě pro mě hodně nebezpečná území.

Ale zpět k meritu věci. Když šijete, ať už ručně nebo na stroji, tak šijete. Nemůžete myslet na nic jiného. Ale bylo by fér vás varovat. Můžete tomu podlehnout. Ono totiž vytvořit něco vlastníma rukama, je skvělej pocit! A počítají se i opravy!

Před lety jsem měla takovou ideu, že bych na YT udělala sérii videí s návody. Dva první jsem i uskutečnila. Můžete se podívat na můj YT kanál. Jsou to dvě nejstarší videa, jedno o šití, jedno o korálkování. Jsou hodně stará a je to na nich poznat. Teď si pohrávám s myšlenkou tenhle projekt oživit. Ale narážím na stejný problém, jako u šití – dostat se k tomu!

Nicméně, pokud/až se mi to podaří, tak bych chtěla natočit takový minikurz na (půl)kolovou sukni. Ale nevím, odkud začít, co by vás zajímalo jako první? Jakou vybrat látku? Jak spočítat spotřebu? Nebo jak pracovat se strojem? Vlastně mě zajímá váš názor hlavně na poslední bod – práce se šicím strojem. Mám natočit nějaké video „Seznamte se, Šicí Stroj.“? Nebo bude stačit odkaz na někoho v problematice zběhlejšího?

Napište mi prosím do komentářů, co byste od takového mini video kurzu o šití sukně očekávali =)

Proč to šití beru tak vážně?

Možná by se hodilo odpovědět na tuhle jednoduchou otázku hned v úvodu, ale já se snažím psát článku v nějakém logickém sledu a tak se mi hodí až sem.

Víte, možná je to výchovou. Možná mám něco v sobě. Možná touha tvořit. Možná všechno dohromady. A nebo jsem to netrefila a jedinou odpovědí by bylo „protože proto“, ale tu já fakt nemám ráda.

Abych byla upřímná, přijde mi skoro trapné, když si ženská neumí přišít ani knoflík. Jasně, je to genderově zatížený klišé a od chlapa bych tuhle schopnost opravdu neočekávala. Ale tak to prostě mám. Ve své KPZ nosím špulku šedé nitě, jehlu, sichru, pár knofíčků a nůžtičky. Šedá se ukázala jako poměrně univerzální barva. Jednou jsem si teda natrhla úplně nové punčocháče a ty byly tmavě zelené. No ale stejně jsem je zašila tou šedou. Ani jsem si je nesvlíkla, bylo to v práci. Jen jsem si pod stolem zašila stehno a výsledek jsem obarvila zelenou lihovou fixou. A nosila jsem je dalších pět let!

Na dovolenou vždycky vozím kromě té špulky v KPZtce ještě krabičku s větším šitím. Vytvořila jsem ji, když jsme jezdili šermovat. Měla jsem v ní:

  • balíček jehel
  • nůžky (větší, které zvládnou i látku)
  • několik sicher
  • nitě v barvách všech kostýmů, které jsme s sebou vezli (zní to hrozně, ale ve výsledku to byla bílá, černá, tmavě zelená, vínová a taková béžová)
  • pevné jeansové nitě (to jenom bílou a černou) a k tomu odpovídající pevné jehly
  • a pak jsem tam sbírala knoflíky a šnůrky, které kde komu odpadly, abych je mohla ve volné chvilce přišít zpátky
  • měla jsem tam i svinovací metr, ale to už nevím proč =D

Obsah jsem operativně měnila, podle délky cesty a podle kostýmů, které jsme vezli. Teď už tam nepotřebuju nitě na kostýmy, tak si vystačím jen se základními barvami. Krabička se šitím bývala jednou z nejdůležitějších součástí mojí cestovní tašky. Když jsem se třeba někdy nudila, vytáhla jsem ji a ze zbytků rukavic jsem si ušila pytlík. Nebo jsem si něco opravovala. Když vám to teď píšu, valí se na mě vzpomínky jedna přes druhou… =)

Většinu věcí, které mi po opuštění skupiny zůstaly doma, jsem rozprodala. Nechala jsem si jen pár srdcových kousků. Šitíčko mezi nimi. Ano, můžete namítnout, že to by asi stejně nikdo nekoupil, měli byste pravdu, ale já bych ho ani prodat nechtěla. Stalo se součástí mé šermířské historie, bylo všude se mnou. Zažilo Francii, Itálii, Řecko, Elbu… A samozřejmě různé přejezdy a neplánované zastávky, které si bez cestovního deníku už nevybavím.

Kdykoliv zjistím, že nějaká moje kamarádka nemá šitíčko, tak je dost pravděpodobné, že ho najde při nejbližší příležitosti jako dárek. Včetně krátkého výkladu, jak je to boží věc a „podívej, jak je to roztomilé!“

 

Děkuji, že jste se mnou vydrželi až do konce! Prosím, nechte mi komentář, jak se na šití koukáte vy, jestli máte šitíčko a co si myslíte o tom minikurzu na šití sukně. Děkuji a mějte se krásně!

 


* Musím vám sem dát ještě odkaz na článek, kde se vysvětluje, proč se píše manšestr – Manšestr x manžestr. Já jsem to totiž nevěděla a samotné mi moc nešlo přes klávesnici, když jsem zajetý manžestr opravovala za manšestr. Tak ať mě nemáte za blázna, co to píše blbě, jsem blázen, co to i proti přesvědčení píše dobře =D

Doktoři mě klasifikovali jako neplodnou. Přesto jsem přirozeně otěhotněla a poté porodila krásnou zdravou holčičku. Jak jsem to dokázala? Rozptýlila jsem svou pozornost a začala jsem se těšit ze života! A teď to učím další ženy, které touží po spokojeném a naplněném životě.
Napsala jsem k tomu Rozptylovací sešit.
Více si o mně můžete přečíst zde.
Komentáře
  1. Šárka napsal:

    Když něco šiju, šiju to rok – 360 dní se chystám, 4 dny postupně kupuje materiál (jako třeba metr gumy..) a pak je to za dopoledne ušité. Takže po přečtení tohohle článku jsem si konečně došila sukni, ke které se dokopávám od loňského léta!

    • Kateřina Jandlová napsal:

      Jejda, já jsem ti úplně zapomněla odpovědět! I když jsem teda měla pocit, že jsem to udělala =D Mám to úplně stejně! A jsem ráda, že jsem inspirovala k činu 😉

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.