Jsi připravená šlápnout na lego?

29.6. 2019Kateřina Jandlová309x0

Před pár dny jsem náhodou zjistila, že moje spolužačky z prvního otevřeného ročníku oboru Tlumočník znakového jazyka, budou za pár dní dělat absolutorium. Dnes mi přišla zpráva, že ho mají za sebou. A fotka z oslavy. Na jednu stranu za ně mám radost, ale na druhou stranu musím přiznat, že je mi to líto.

Od chvíle, kdy jsem na testu objevila dvě čárky, byly situace, které bych dokázala lépe/rychleji/efektivněji/pohodlněji/dosaďsivhodné zvládnout, kdybych byla sama. Ale byly to jen jednotlivosti. Nakonec jsem je buď zvládla společně s dcerou nebo jsem je vyhodnotila jako nedůležité. Vtipné je, že těch nedůležitých byla většina. Prostě mi přišlo daleko příjemnější strávit odpoledne u ovcí, než, no, teď mě zrovna nic nenapadá. Až tak nedůležité to bylo =)

Ale tohle, ta škola, to bylo, vlastně stále je, něco jiného. Když jsem otěhotněla, nebylo už časově možné ji stíhat. Byla jsem doma na rizikovém těhotenství a vycházky sice byly, ale na školní docházku to nestačilo. Rozhodla jsem se zůstat doma. Nejdřív jsem to zkusila uhrát na individuální plán, abych dodělala alespoň první rok, ale netlačila jsem na pilu. A když to nešlo, tak jsem to nechala být. Ale pořád sleduju zprávy ve znakovém jazyce, pořád koukám na tlumočené pohádky…

A proč o tom mluvím?

Protože i tohle je součást cesty za miminkem. Umění vyhodnotit co je a co není důležité. A smířit se s tím, že v jednu chvíli nemůžeme mít všechno. Což je ostatně umění, které člověk využije prakticky každý den.

Netvrdím, že neexistují ženy, které to zvládají. Těhotné dělají školu, s dítětem skládají zkoušky. Já jsem se rozhodla jinak. Ale moje situace byla taková, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Kdybych například bydlela ve svém starém bytě, patnáct, dvacet minut chůze od školy, tak bych ten první ročník taky dodělala. Možná bych i začala druhý. Ale s hodinou a půl na cestě to prostě nešlo.

Ano, mrzí mě to. Byla to první škola, která mi šla a bavila mě. Poprvé jsem měla pocit, že dělám něco smysluplného. Ale aby bylo jasno, svého rozhodnutí nelituju. Jen jsem nebyla hned připravená přesunout svoje zájmy na vedlejší kolej, muselo to být postupné. A to přestože jsem se v té době pokoušela otěhotnět už víc jak tři roky!

Jak jsem mohla chtít dítě a přitom mě ani na chvilku nenapadlo, že se budu muset něčeho vzdát? Možná je to tím, že takové otázky lidi nepokládají. Ptají se jenom „Kdy bude miminko?“ „Kolik jich chcete?“ „Holčičku nebo chlapečka?“ A podobné. A přitom je toho tolik dalšího, na co se ptát!

Téměř všechny otázky se schovají pod jedinou – JSI PŘIPRAVENÁ? A samozřejmě konkrétní dovětky. Připravená na změnu postavy, změny nálad, změny chutí, méně spánku, bolesti nezvyklých partií (mě třeba hrozně braly kyčle), brutální nedostatek spánku, hračky naprosto všude (proto takový titulek =) ), odmlouvání, výbuchy nelogického vzteku doprovázené frenetickým jekotem…

Abych vás jen neděsila, jako vše, i tohle má druhou stranu. A ani na tu jsem nebyla připravená. Nenapadlo mě, že můžu někoho tolik milovat. Že mi bude dávat smysl tiše sedět se spícím miminkem v náručí a nic jiného nedělat. Nebo třeba znovu objevovat kouzlo všedního dne. Dneska jsme šly z divadelního festivalu, dcerka šla po svých, slunce jsme měly v zádech a já najednou koukám, co dělá, proč tak mává ručičkama. A ona sledovala svůj stín!

Když se rozhodnete vydat se na cestu k miminku, nikdo vás na tohle nepřipraví. Ani nemůže. Nedá se předem přesně určit, čeho se budete muset vzdát, v čem se začít omezovat. A ani nevíte, co vám to přinese do cesty nového. Jediné, co je jisté je, že vám to celé změní život a pravděpodobně ho to převrátí vzhůru nohama. Ať už je vaše snaha úspěšná a vy otěhotníte na první pokus, nebo se budete měsíce a někdy i roky snažit a nic. Teprve v průběhu své nové cesty zjistíte, co je potřeba dělat jinak.

A smysl celého tohohle článku?

Je to trochu ezoterické, ale já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a v tu pravou chvíli. I když to někdy není na první pohled znát, tak při pohledu zpátky, už to většinou vidíte. Někdy mám sice pocit, že se mi věci dějí pozdě, ale kdyby to tak nebylo, tak bych nebyla tam, kde jsem a kde jsem šťastná.

Byla to dlouhá cesta, která nebyla zrovna snadná, ale muselo to tak být. Když jsem se na ní podívala zpětně, napadlo mě, že bych ji chtěla sdílet. A to formou ePrůvodce (můžete si ho zdarma stáhnout), který je zaměřený na to, jak najít sebe. A pokud patříte k ženám, kterým se otěhotnění stále nedaří, podívejte se na Rozptylovací sešit. Ten zase pomáhá rozptýlit jednosměrně zaměřenou mysl a zaměřit ji i na jiná témata, než je miminko.

Přeju vám na vaší cestě štěstí! Ať už ho pro sebe vidíte v čemkoliv ^_^

PS: Abych odpověděla na otázku v nadpisu článku – ne. Na to se prostě připravit nedá =D I když jsou blázni lidi, kteří to zkoušejí:

PPS: Málem bych zapomněla! V téhle chvíli je to tedy dva a půl roku od chvíle, kdy jsem ukončila školu. Stejně jako ke všemu, i k tomuhle rozhodnutí jsem musela dojít postupně. Ale rozhodla jsem se, že příští rok (až začne malá K chodit do školky) si podám novou přihlášku! Školu mám sice přerušenou, ale chci začít úplně od začátku. Navíc mám pocit, že přerušení je časově omezené a nevěřím, že bych se do toho vešla =D

Tak mi držte palce a nebojte se jít za svými sny! 

Doktoři mě klasifikovali jako neplodnou. Přesto jsem přirozeně otěhotněla a poté porodila krásnou zdravou holčičku. Jak jsem to dokázala? Rozptýlila jsem svou pozornost a začala jsem se těšit ze života! A teď to učím další ženy, které touží po spokojeném a naplněném životě.
Napsala jsem k tomu Rozptylovací sešit.
Více si o mně můžete přečíst zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.