Je v pořádku říct NE

11.9. 2019Kateřina Jandlová320x1

Vzpomínáte si na článek Jsi připravená šlápnout na lego? ? Zapomněla jsem v něm na jednu hodně důležitou věc. A to totiž to, že každá z nás má právo říct, že se na děti prostě necítí. Ne nutně „zatím necítí“, ale klidně úplně. Ne všechny ženy jsou na světě kvůli plození dětí.

V mém okolí je takových žen hned několik. Všechny jsou mé kamarádky. Není důvod, aby nebyly jenom proto, že děti nechtějí a já jedno mám. Nepostavilo to mezi nás žádné bariéry. Nakonec i já jsem se mezi ně počítala. Skoro deset let.

Možná byste rádi polemizovali o tom, jestli jsou bezdětné dobrovolně, nebo „dobrovolně“. Tedy že se tak rozhodly na základě nepříznivé situace. Ale není to nakonec jedno? Třeba si ani neuvědomují, že svoje rozhodnutí přizpůsobily okolnímu vlivu. Já jsem si uvědomila až hodně zpětně, že jsem přesně to udělala. Bylo to vlivem hodně ošklivého rozchodu a nového vztahu s někým, kdo prostě na děti nebyl. Moje vnitřní nastavení se zkrátka přešouplo z „chci děti“ na „nechci děti“. A ani jsem si toho nevšimla.

No a v momentě, kdy jsem vplula do nového vztahu, se můj vnitřní přepínač zase přepnul. Takhle to zkrátka funguje. Jen omezené množství rozhodnutí je definitivních.

A teď k tomu druhému, k tomu dobrovolnému rozhodnutí o bezdětnosti. K tomu mi v hlavě křičí snad nejdůležitější otázka ze všech – Co je komu do toho?! No nemám pravdu? Proč mají lidé pořád snahu hodnotit a škatulkovat ostatní? Být bezdětná přece není žádné stigma.

Na svém FB profilu jsem zveřejnila status s žádostí o sdílení příběhů právě takových žen. Žen, které se vědomě rozhodly nemít děti. Moje statusy bývají většinou bez odezvy, ale tentokrát to bylo jiné. Během půl hodiny se mi přihlásilo šest žen! Jednu dokonce prásknul její muž =D Pak další kamarád mou prosbu nasdílel a přihlásily se další.

A já jsem jim všem položila stejnou otázku: „Co tě dovedlo k rozhodnutí nemít děti?“

! Než se pustíte do čtení důvodů, prosím, vezměte na vědomí, že jde o velice osobní téma a v odpovědích nejspíše padnou věci, se kterými se nebudete ztotožňovat. Je to v pořádku. I já jsem měla podobné smýšlení a dnes dítě mám. Samozřejmě to nebyla rychlá změna názoru, a nešlo ani tak o změnu názoru, jako spíš o změnu celého života… A musím se přiznat, že některé z myšlenek, které se v odpovědích objevují, mě trápí dodnes a nejsem úplně připravená na to, že se s tím jednou budu muset vyrovnat. A co hůř, že se s tím jednou bude muset vyrovnat malá K…

(Jména jsou pravá, tam, kde jméno není, si dotyčná přála zůstat v anonymitě.)

Obvykle, když se mě někdo zeptá, proč nechci mít děti, shrnu to do jedné věty: Nemám děti ráda. Jsou lidé, co se s tím spokojí a lidé, kteří odporují, že vlastní bych ráda měla.

S těmi druhými už se většinou nepouštím do debaty, protože jsem se párkrát dozvěděla že žiju zbytečný život, budu litovat a podobně. Jenomže já sama vím, že nemají pravdu. K dětem jsem nikdy vztah neměla, vždycky jsem byla spíš na autíčka, než na panenky.

Navíc mi všichni vštěpovali, že po zpackané operaci slepého střeva a následném zánětu pobřišnice stejně mít děti nebudu. A mě to nevadilo. Ani jako dítěti ani později jako dospělé. Jakou hrůzu jsem tím pádem prožila, když se nedostavila menstruace a test potvrdil těhotenství, to málokdo pochopí. Rozhodnutí bylo jasné a rychlé – přerušení. Tehdy to lidi chápali. Bylo mi dvacet, život před sebou, tak jaképak copak.

Jenomže ono to zůstalo pořád stejné. Před cizími dětmi jsem utíkala, jak mi někdo dal do ruky mimino, měl ho zpátky, než by řekl švec a oblíbenou hláškou bylo Herodes, to byl král…

Teď trochu přeháním, dokážu se na děti dívat jako na štěňátka. Jsou roztomilá ale domů je nechci. Naštěstí mám muže, který je v tomhle nastaven stejně, jako já, proto když jsem ve třiceti rozhodla pro hysterektomii, vzal to spíš s povděkem. Dokonce se mi podařilo z toho díky IKEM udělat dárcovskou operaci v probíhající studii transplantace dělohy. Protože já sice děti nechci, ale fandím těm, co chtějí a nemohou.

Nejsem z těch, co maminkami pohrdají, i když vím, že takových je v řadách dobrovolně bezdětných dost. A ani teď, s dvouletým odstupem nelituji. Žiju si svůj život s koníčky, výlety a odpočinkem, který bych si jako matka nemohla dovolit.

Tady jsem byla zvědavá jak štěně, takže jsem se ještě zeptala, jak se o možném dárcovství dozvěděla:

Někde na idnesu jsem četla článek o tom, že to byl rok od první transplantace, zaujalo mě to a na drzovku jsem napsala do IKEM. tak tři neděle se nic nedělo a najednou mi v mailu přistála zpráva od koordinátorky, že si mám přijít popovídat s docentem Froňkem. Pak spousta vyšetření během cca půl roku (cévní, gynekologické, psychiatrické spousta rozborů, ultrazvuk, CT, hysteroskopie…) a nakonec samotná operace.

Máš informace o tom, jak to dopadlo s příjemkyní? Jestli se zadařilo?

No, neměla jsem to vědět, ale nezadařilo. Při vyjmutí dělohy zjistili, že mám drobné cévy a dělohu by pak nešlo napojit na cévní systém příjemkyně. Je to škoda, ale prý to posloužilo dobře i v rámci studie, že teď ví, na co se ještě zaměřit.

 

Otázka ‟proč nechceš mít děti” je na světě, kterej je tak přelidněnej jako ten náš, divně postavená. Lidi by naopak měli umět jasně odůvodnit, proč děti chtějí. Chtít děti je ze všeho nejvíc prostě biologická, sobecká potřeba se rozmnožit a předat svý geny. Je v pořádku tuhle potřebu naplnit, když ji člověk má. Pokud ji ale nemá, proč ji naplňovat? Lidí je na světě dost a je potřeba si položit otázku, jestli jsou zrovna mý geny a moje případná výchova tak skvělý, aby bylo dobrý je šířit. Když to vztáhnu na sebe, nechci děti prostě proto, že nemám dobrý důvod je mít.

  • Kristýna, 30 let, překladatelka

 

Je mi maličko pod 30. Děti mě vždy spíš děsily a nikdy se mi nestalo, že bych po nich byť jen na chvíli zatoužila. Když se někde objevilo malé dítě a měla jsem ho pochovat, byla jsem z toho vždycky strašně nesvá a nevěděla jsem, co mám dělat. Vždycky jsem se z toho nějak vyvlíkla a třeba jsem raději odešla pryč nebo se na něco vymluvila.

Mám mladší sestru, která už děti má a logicky tak nastává tlak ze strany rodiny – mám přece stálého partnera, tak KDY UŽ TO BUDE? Neustále opakuji, že „ještě ne“. Ale možná taky „nikdy ne“. To nedokážu říct. Partner by do budoucna chtěl jedno dítě, má děti moc rád a umí si s nimi i dobře poradit. A tak si říkám – možná, kdyby byl s dítětem doma on a ne já, bychom to nějak zvládli. Možná.

Ale je to opravdu ta správná motivace pro to, mít dítě? Podle mého názoru ne. Jestli mi v hlavě něco nepřepne, nevím, jak můj vztah dopadne. Dítě nechci ještě z dalšího důvodu. Mám nějaké zdravotní problémy a nerada bych je předávala dál. Nemyslím si, že by každý člověk na světě měl automaticky šířit své geny. Za jakou cenu? Aby se pak to dítě jednou trápilo tak, jako jsem se natrápila (a dál trápím), já? To nevím. Nejraději bych zůstala tak, jak je to teď – já, můj partner a naše kočka.

Částečně je to určitě i o mém pohodlí a sobectví, ale prostě si nemyslím, že by se do tohohle světa měly rodit další děti. Možná třeba adopce? Se staršími dětmi už si poradím, ale s miminem bych nevěděla, co dělat nebo co a jak mu říkat. A přitom na kočku šišlám běžně =D

  • Míša, 28 let, administrativní pracovník

 

Já mám chronické potíže a můj manžel trpí nevyléčitelnou nemocí, u nás obou se jedná o dědičnou zátěž. Ne, že bychom nebyli rádi na světě, ale shodli jsme se, že je to fakt něco, s čím se my porvem, ale nikomu jinému to nepřejeme. Se zdravím souvisí i prakticky chronická únava na obou stranách, kdy jsme oba dva po práci natolik vyčerpaní, že představa, jak se v tomto stavu ještě staráme o někoho, kdo je na nás závislý, nás oba děsí.

Oběma se nám blíží čtyřicítka a zjistili jsme, že jsme si zvykli na svůj klid a pohodlí, taky životní styl, kdy se maximálně domlouváme mezi sebou a jsme ovlivněni prací, ale nemusíme řešit cestování ve větší skupině nebo naopak hlídání. Tato životní volnost nám vyhovuje natolik, že zatím neuvažujeme ani o adopci. Navíc chvíle, kdy přijdu z práce domů a až na řev dětí v paneláku mám klid, je k nezaplacení.

Dalším faktorem v mém případě je, že jsem zhruba třetinu svého života v různých obdobích prožila pod úrovní chudoby. I když jsem v mnohem lepší situaci, představa, že se něco nepovede a stáhneme do těchto stavů s sebou i to dítě, je pro mě velmi stresující. Takže děti fakt nechci ani já, ani manžel.

  • 37 let, podnikatelka

 

Důvodů proč jsem nikdy nechtěla dítě je víc. Jednak jsem sama nechtěné dítě a žádnému dítěti bych to nepřála. Věčně poslouchat jak ti děti zničí život, jak jsou na obtíž, atd. Děti by měl mít jen ten, kdo je opravdu moc chce.

Dalším důvodem je to, že jsem nikdy nechtěla zažít těhotenství. Těhotné ženy se mi oškliví. Jsou zdeformované, často to odnesou zdravotními následky na zbytek života, v naší rodině taky všechny ženy strašně a napořád ztloustly. Já sama s váhou bojuji každý den, po celý život, už od dětství. Balance je křehká a udržet se štíhlá je otázka celoživotního procesu sebekontroly.

No a v neposlední řadě porod. Děkuji pěkně, ale nechci 😂 podle mě je strašně nefér, že žena musí být ta, kdo tohle všechno odnese, včetně zdravotních následků na zbytek života.

No a pak máme po porodu. Máte štěstí a narodilo se zdravé dítě? Aspoň o nějaké starosti míň. Ale i tak – ztráta svobody minimálně do té doby, než dítě bude samostatné a z domova. Celý život se točí kolem dítěte a jeho potřeb. Žádná spontánní rozhodnutí, všechno je závislé na dítěti, zejména potom, co začne chodit do školy.

Já jsem skoro celý život na volné noze. Za prací cestuji mimo domov i za hranice a nebo pracuji z domova, jak se to zrovna hodí. Zůstávám mimo domov podle chuti a potřeby, práci si plánuji podle svých představ a potřeb a stejně tak volno. Spím, vstávám a jím kdy chci. Nejsem ničím a nikým vázaná a ani nemám tu ekonomickou zodpovědnost a zátěž, kterou děti představují.

Nemusím se koukat na dětské filmy a ani si hrát dětské hry, můžu se věnovat vlastním zálibám a koníčkům. Nemám žádný časový harmonogram, který musím dodržovat jiný, než který si sama naplánuji. Ze všeho nejvíc si cením svojí svobody a nejsem ochotna ji vyměnit ani za peníze v zaměstnání, ani za dítě. A ani za život s partnerem, který není na stejné vlně jako já.

Naštěstí můj partner je stejný a tak máme štěstí i v tom, že pracujeme spolu, on má svojí práci hlavně doma. Je mi 44 a ani na sekundu jsem nezapochybovala, že jsem se rozhodla správně. Naopak, čím jsem starší, tím víc je mi odpudivá představa vlastních dětí. A upřímně nechápu, proč do toho někdo vůbec chce jít a tak si zbytečně zkomplikovat život. Svojí mateřskou lásku si užiju na svých psech a navíc se o ně nemusím ani tak bát, jak bych se bála o dítě. Jsou totiž pořád se mnou 😊

Nepochybuji také, že planeta Země je mi vděčná, že jsem nepřispěla k jejímu přelidnění a dalšímu ničení. A pokud je pravda, že všechno půjde za pár desítek let do háje? Tak ať, já se nemusím bát, že moje děti a vnoučata budou trpět, což je pro mě osobně skvělý pocit.

A pokud mi někdo tvrdí, že jsem sobecká, tak mu odpovím, že by bylo víc sobecké pořídit si nechtěné dítě, navíc do světa, který podle mě nemá budoucnost, jen pro to, že jsem žena a očekává se, že zplodím potomstvo. Věřte mi, Země nepotřebuje moje potomstvo, Země nepotřebuje ničí potomstvo a bez lidí by tu byl ráj 😊

  • Iva, 44 let, pracuje s koňmi a psy

 

K rozhodnutí nemít děti mne dovedlo hned několik faktorů. Za prvé, moje máma rodila mě i oba bratry císařským řezem a měla velké problémy se srůsty. My všichni jsme byli přidušeni pupeční šňůrou. Za druhé, nedovedu si představit samu sebe jako matku, nikdy. S dětmi mám však své zkušenosti, jsem instruktorkou na dětském táboře, kde se staráme o různé věkové skupiny. Za třetí, vlastně ani děti mít nemusím, dva mladší bratři snad zaručují to, že náš „rod“ nevymře. Za čtvrté, nikomu bych nepřála zdědit nemoci, které mám již teď, v tak nízkém věku. Těžké asthma, spousta alergií, silný reflux… To vše by moje děti mohly zdědit. Za páté, kariéra je pro mne mnohem důležitější, chci to v životě někam dotáhnout, dítě by bylo překážkou. Důvodů mám mnoho. Může se mezi ně řadit i bisexualita a asexualita.

Ale v osmnácti, bůh ví?

  • Bára, 18 let, studentka gymnázia v maturitním ročníku

 

Takže, kde bych měla začít. Nevím, kde se ve mě vzalo to, že po dětech prostě netoužím. Vždyť přece chtít potomka je v povaze každé ženy. Aspoň takhle mi to moje okolí podává. Ale opravdu jsem za 25 let svého života po dítěti netoužila.

Nevím jestli to je tím, že jsem byla sice nejmladší ze sourozenců, ale s věkovým rozdílem 12 let od nejstaršího bratra a 10 let od mé sestry jsem v podstatě byla skoro jedináček, když se to tak vezme. Ale ze všech sestřenic a příbuzenstva jsem byla nejstarší. Takže jsem vždy byla obklopená dětma. Nebavilo mě si s nima hrát. Nebavilo se mě o ně starat a pak přišla neteř se synovcem a, i když mi bylo v té době 11 let, jezdila jsem s kamarádkama po venku s kočárkem a vozila jsem synovce s neteří na střídačku.

Jsem obecně člověk co má rád své soukromí, svůj klid a hlavně spánek. To, co teď řeknu, bude znít dost sobecky, ale nedovedu si představit, že bych někdy měla své pohodlí vyměnit za starost o dítě. Že se budu muset zbavit svých zlozvyků a svých koníčků, protože budou buď škodit a nebo na ně nebude čas. Nedovedu si představit, že se nevyspím více jak 9 hodin v kuse. Chápu, že tohle je dost sobecké a není to pořádný důvod k tomu prohlašovat, že dítě nechci.

Dlouho jsem bojovala s manželem ohledně tohoto. Jsme spolu 7 let a v podstatě jsem po dvou letech vztahu už slyšela, že by chtěl rodinu a kočka mu nestačí. Bylo to pro mě těžké si uvědomit, že jednou ten moment prostě nastane. Ani mi nepomáhalo, když všechny moje kamarádky v okolí najednou měli děti.

Nevadí mi děti. Není to, že bych je bytostně nesnášela. Jen si je nedovedu představit ve svém životě nyní. Jsem žena, je jasné, že to dítě jednou přijde. Ale momentálně teď v tom vidím jen omezení, ovšem neříkám, že mít dítě je něco špatného. Jen já sama jsem ten typ, co se chce bavit dokud to jde.

Bohužel se setkávám i s tím, že se s některými kamarádkami nemohu stýkat tak často protože nemůžou nemají hlídání, malej je nemocnej, je moc horko a nikam s ním nemůže. Jsou ženy, pro které je potomek to nejlepší. Nakonec jsem ráda i za zkušenost, kdy jsme na týden měli kamarády z Brna u nás v bytě (1 + 1 podotýkám) s malým prckem.

Malý byl zlatý, hodný, nebrečel a já ho miluju jak to jen jde, ale moment kdy jsme někam šly, že jim ukážeme Prahu jsme si užívali více já a manžel než oni. Zastavování a kontrolování malého, krmení. Brek takže další pauza v cestě. Už jen ta samotná přeprava v Praze s kočárem. Tehdy i manžel poprvé řekl, že ani on už po dítěti tolik netouží, protože si nedovede představit být takto omezován. (Opět se nechci nikoho dotknout.)

Další věc a faktor pro mě je samotné těhotenství a porod. Vždycky jsem se viděla jako ta super teta, co má děti ráda, pomuchluje, bude chvilku dělat blbosti, ale pak ho zase vrátí a jde si spokojeně domu do svého klidu. Jsem hrozně ráda, za svoje rodiče, kteří na mě netlačí s tím, kdy bude další vnouče i ode mě. vzhledem k faktu, že vnouče mají jak od sestry tak od bratra. Ale já sama se vnitřně necítím připravená.

Obdivuji lidi, kteří se do takového kroku pořídit si dítě odváží. Bohužel jsem se setkala i se spoustou názorů ohledně tohoto, že jsem už stará na to abych dítě měla, že už mi tikají biologické hodiny a že je na čase. Také mi jednou jedna osoba řekla, že jestli nechci dítě měla bych se nechat vyšetřit, že to není normální. Ale co je v dnešní době normální? Mít dítě už v 16 letech bez dodělané školy na dávkách u rodičů co mě budou živit? Nebo radši si něco našetřit, zařídit si prvně bydlení, celkově pořádné zázemí, kde časem budu to dítě moct vychovat a hlavně ho zabezpečit?

Nemluvě o tom, že máme staršího kocoura co nesnáší moc dobře změny a je zvyklý na tu pozornost jen sám pro sebe. Jsou momenty, kdy sekne po manželovi jen protože se lekne, a co si budeme povídat, dítě vydává různé zvuky od pláče po křik, co by také nemusel kocour snášet dobře a dobře by to nemuselo ve chvilkové nepozornosti skončit. A rozhodně se nebudu zbavovat kocoura co je pro mě v tuto chvíli vším, jen protože na svět přijde dítě. Ale věřím tomu, že někdy to dítě bude, vždyť na to mám ještě dost času a pokud bude dítě někdy po mé třicítce, nevidím v tom problém, vzhledem k faktu, že medicína je už na jiné úrovni než byla kdysi.

  • Lena, 25 let, pokladní s hotelovou školou

 

Když se ptáš takhle, tak odpověď je ‚strach z porodu‘. Ve škole nám v rámci sexuální výchovy pouštěli video s porodem a tu zuboženou paní – bolest, grimasy, pot, sténání a krev …. to budu mít před očima do smrti. Něco se ve mě bloklo a přišel totálně bytostnej odpor k malým dětem.

Když jsem potkala ženu v pokročilejším stádiu těhotenství, chytala jsem paniku. Musela jsem se odvrátit, odejít z místnosti, vystoupit z busu. Prostě utéct. Měla jsem nutkání s ní zatřást a křičet: ‚co to proboha děláte? Víte, co Vás čeká? Ježiši, ženská, budete hrozně moc trpět. Hrozně!‘ Když někde brečelo miminko, okamžitě mě polil studenej pot, sevřel se mi žaludek a někdy se mi až navalilo na zvracení. A celkově mi malý miminka byly odporný. Takový malý bolestpřinášející zrůdičky.

Tohle všechno se hodně zlepšilo, když si pořídila děti moje sestra. Bydlely jsme v jednom domě, viděla jsem to od začátku. Chtěla je, těšila se, u porodu neumřela a když se narodili, měla je ráda. To mi hodně pomohlo. Ale stejně to pořád blbě nesu.

Něco ve mě by miminko chtělo. Ale něco daleko většího pořád věří, že neustojím porod. Že mě budou doktoři záměrně týrat a dehonestovat a že nemám šanci něco tak hrozně sebedestruktivního přežít. A sekundárně mě trápí, že bych se o to dítě pak ani nedokázala postarat. Nerozumím dnešnímu světu a neuměla bych mu předat věci do života. Nevím jak fungujou věci – školka, zápis, chození k doktorům, pojištění…… Něco bych zapomněla nebo zblbla.

  • Veronika, 32 let, administrativa

 

Takže, proč nechci děti:

1. Jsem hodně pohodlný člověk a neumím si představit, že bych se měla kvůli někomu začít omezovat.

2. Zatímco většina mých spolužáků, kamarádů, známých apod., měla už pomalu od základky něco, co je naplňovalo (většinou kluky), tak já jsem se opravdu našla až v roce 2015 a musím říct, že šťastnější jsem v životě nebyla. Alespoň tedy, co se koníčků týče a dítě neznamená jen omezení koníčků, znamená jejich úplné zrušení nebo – v lepším případě – odsunutí na neurčito. A to je pro mě nemyslitelné, protože svými koníčky žiju.

3. Mám dost skeptický, ne-li přímo cynický, pohled na vztahy, který jsem si vypěstovala v důsledku šikany, rozvodu rodičů a dalších podobně příjemných zážitků. Zároveň mám psychický blok, který mi ještě donedávna zabraňoval vést s hetero klukama i obyčejný rozhovor.

I kdyby se nedej bože stalo, že bych otěhotněla, určitě bych si to dítě nenechala. Nejen proto, že by bylo překážkou mezi mnou a věcmi, které mám ráda, ale taky proto, že bych ho za to svým způsobem nenáviděla a jelikož jsem impulzivní člověk, určitě bych mu to časem (ač třeba nechtěně) vpálila.

  • Terka, 28 let, řeším reklamace produktů, protože můj obor z vejšky (životní prostředí) mě ani trochu nebavil 😀

 

Takže proč nechci děti? Je několik důvodů, uvedu tedy ty nejzásadnější.

Nejhlavnější důvod je pro mě osobně ztráta svobody. Dítě je pro mě jako řetěz s hodně těžkou koulí. Já mám ráda svobodu, ráda si dělám, co chci a kdy chci (tak teoreticky… jak to dovolí práce, dovolená, finance, přátele a další věci 😀 ). Ale tak dítě je úplně jiný level. Vyžaduje servis 24 hodin denně po několik let. Pak se to trochu sníží, ale dalších x let vyžaduje pozornost, péči, starost, výchovu, řešení problémů, krmení a prostě x dalšího (a když ne, tak to není dobrý).

Vidím to třeba u synovců a neteře. Nejsem schopna s nimi být dlouho, protože jejich neustálá potřeba pozornosti je neskutečně únavná. Jsem špatná teta a vím to. Kdyby jim někdo ubližoval, zpracovala bych dotyčného do krychlové kuličky, když něco potřebují a já jsem schopna to udělat, tak hurá do toho, ale nedokázala bych jim utírat pusu, odpovídat na všetečné otázky a odolávat křiku. Tohle prostě nedávám. A bohužel, ať si kdo chce co chce říká, matka je s dítětem prostě častěji (přinejmenším zpočátku je to nutné… ale i kdyby ne, to by stejně nebyl dostatečný důvod, jen bych se později oběsila).

Nestarat se rozhodně není řešení, vychovávání fakánků není dobrý. Nesnášim matky, co se k dítěti staví takto. A já bych se stejně rozčtvrtila dřív, než by začlo vnímat. Taky s dítětem nikam pořádně nejde jet a když, tak aby tam mělo své vyžití = ne moje vyžití. A házet ho furt rodičům na krk (jak dělá moje sestra) nechci, už mají svá léta. Prostě člověk se musí podřídit svým dětem. Ono to moc jinak nejde. Jasný, není to, že je rodič otrokem, ono spoustu lidí má (naštěstí 🙂 ) takovou vlastnost, že vzdáním se svobody získává něco jiného – tedy svého malého človíčka, o kterého se může starat a dostává jeho (snad) lásku. A to je v pořádku. Ale… ne pro všechny.

Další, dost podstatný důvod, ač se možná nezdá, je moje (ne)odolnost vůči zvukům ve vysoké tónině. To se tedy netýká jen dětí, ale děti většinou rády a často tyto zvuky vyluzují (a němé dítě opět není řešení). Jsem asi divná, ale jsem na to extra citlivá a můj instinkt rozhodně není „děťátku se něco stalo, jdu ho ukonejšit“, ale „nejlepší by bylo zastavit ten zvuk“. A od svého dítěte bych nemohla prostě odejít, že ano.

Mě stačí, když vidím nějaké dítě… většina lidí se rozplývá, jak je rozkoušňoušké a já vidím tak akorát, jak slintá a řve. Rozplývám se nad de facto všema zvířecíma mláďátkama (a u určitých zvířat, třeba psů, i tak nějak celkově), přesto bych náročné zvíře taky domů nechtěla, protože bych mu asi nedokázala dát tolik pozornosti, co by si zasloužil. No, ale u dětí tohle nefunguje vůbec. Zrovna dneska zase jedno řvalo po celym obchodě. Jedno malý dítě. Po velkym obchodě. Tohle domů nechci. Od tohoto zdrhám.

S dítětem se taky strašně špatně domlouvá. Děti jsou nelogický. Chtěj to a tamto, ale vlastně to nechtějí. Dělají něco, co vlastně neví proč. (Ne, že by nelogičností trpěly pouze děti, bohužel…) A to nemyslím jen ty nejmenší, ale už mluvící, vlastně školka, začátek školy. Vyzkoušeno na synovci a neteři.

Ano, jsem divná, ale tak to je. Říkala jsem si, jestli se to změní, ale spíš se to prohlubuje nebo přinejmenším nemění. A to už mám léta na tak aspoň druhý, třetí kus. Je fajn, že takových lidí není tolik, protože jinak bychom vymřeli 😀 .

Neměla jsem v dětství žádné trauma, které by mě poslalo na tuto „stezku“. Aspoň o žádném nevím :).

Ještě, co se týče důvodu „abys po sobě něco zanechala“. Zanechám po sobě atomy, energii. Upřímně, v rámci potomků to chvíli vydrží, ale stejně je to jen stopa a časem vymizí (třeba Zemi bude, pokud tomu nepomůžem, cesta k zániku trvat dlouho, ale stejně to jednou přijde, je to jen otázka času. I v rámci případného rozšíření dál. Takže tento argument se mi zdá irelevantní… navíc to není dobrý argument na to „proč mít děti“). A nejsem nábožná, takže na nějaký případný duše nebo já nevím co, si taky nepotrpím.

  • Zuzana, 36 let, test analytik

 

Je zajímavé se nad tím zamyslet. Sem tam mě napadne, jestli to stále trvá a zjišťuji že ano, ale asi jsem nikdy moc nepřemýšlela proč.

Řekla bych, že důvod je časem proměnlivý. Když jsem byla mladší, asi to bylo především představa, že by mě prostě ve dvaceti letech dítě omezovalo. Teď se blížím ke 33 rokům a musím říct, že už pár let je ten hlavní důvod prostě proto, že mi děti nejsou nijak blízké. Valná většina kamarádek má děti ráda, hlídá kamarádkám nebo s matkami chodí na hřiště, děti jim přijdou roztomilé. Pro mě dítě není roztomilé, spíše malý človíček, co většinu času řve a nerozumím, co říká :).

Taky mám čím dál větší pocit, že nejsem s dětmi žádným způsobem na stejné vlnové délce. Neumím s nimi mluvit a ani mě nijak neláká se to učit. Necítím zkrátka žádnou touhu s nimi trávit čas, mluvit, hrát si.. .to je asi to, co bych popsala jako vlnovou délku. Pro srovnání, miluju psy a to velmi. Jdou po ulici, mám nutkání na ně mluvit nebo něco, pokud se ke mě nějaký žene a začne skákat, je mi jedno, že mě ušpiní, oslintá nebo cokoliv. Slintající dítě mě naproti tomu vyloženě fyzicky odpuzuje.

Abych předešla nějakým spekulacím, nejsem kariéristka, na pozici team leada mě museli v práci prakticky přemluvit. Nevedu strašlivě dobrodružný život, kterého bych se musela vzdát, pokud bych dítě měla. A jelikož si z dětství pamatuji, že na zbyt peněz nebylo, ale netrpěla jsem tím, nemám ani pocit, že by to bylo vědomé rozhodnutí stran finanční náročnosti. Spíš považuju za úžasné, že žiju v době a společnosti, kdy mám možnost volby – nechci, nemusím. Žít o pár kiláků jinde, tak je mít děti moje poslání a hotovo…

Ještě bych možná dodala, že se sem tam i někdo zeptá a je zajímavé sledovat, co říká na moje rozhodnutí, že ne, nemám zájem mít děti. Často se stává, že se ptají, kdo se o mě ve stáří postará (poněkud egoismus pořídit si dítě aby se o mě měl kdo starat) a jestli se nebojím, že zůstanu sama (nevím proč bych měla, mám přátele se kterými jsem opravdu ráda a troufám si říct, že i oni se mnou).

To je asi tak v kostce můj důvod. Nechci protože necítím žádné pnutí, potřebu, chuť ani hormonální naléhání. A jsem šťastná, že se můžu zařídit podle sebe.

  • Bára, 33 let, pracuju v jedné korporaci pro severské zákazníky jako team lead na front office, máme seznam zákazníků a zařizujeme pro ně co potřebují stran lodní dopravy

A vidíš, to bych měla poznamenat, s mojí mámou mám skvělý vztah, jsme ve společné domácnosti, vycházíme super, podnikáme výlety a dovolené, žádný tlak a hádky… =)

 

A jsme skoro u konce. Psaní tohohle článku mi dalo hodně zabrat. Přestože valnou většinu z těch pěti tisíců znaků za mě napsal někdo jiný, nebyla jsem si jistá, jestli se do něj pouštět. A když už jsem se pustila, tak jestli ho zveřejňovat. Nedokážu asi úplně jednoznačně vysvětlit, proč mám pocit, že by tu takový článek měl být, ale je to tak, prostě cítím, že je potřeba to říct.

Možná jste zvědaví, které ty myšlenky jsem sdílela, a které mě trápí dodnes.

Vždycky jsem se bála na malé děti sahat, abych jim neublížila (o destrukčním čudlíku na hlavě snad slyšel už každý a ty tenoučký krčky, který neudržej hlavičku!), syrová realita toho, že bych měla tak malé děťátko byť jen pochovat, natož pak převléknout nebo přebalit, mě docela dost děsila. Pak samozřejmě strach ze smradu =D Plus k tomu ještě horší strach z porodu. Těhotenství mi paradoxně nikdy nevadilo a odjakživa jsem si přála být těhotná v létě (což se mi z velké části splnilo), abych mohla nosit jen šaty a nemusela řešit speciální oblečení, protože nakupování oblečení je věc, kterou fakt nesnáším. Do značné míry mi to přišlo zbytečné a vždycky jsem zastávala názor, že raději dítě adoptuju, než abych na svět přivedla další bytost.

Tak to byl exkurz do minulosti mého uvažování. Adopce mi z mysli nezmizela, vlastně čím víc se blíží zdárný konec rekonstrukce domu, tím víc mám pocit, že už by to šlo. Koho by tohle téma také zajímalo, tak se může těšit, jeden z připravovaných článků bude rozhovor s ženou, která se vydala cestou adopce.

No a to, co mě trápí, je fakt, že planeta je přelidněná, přírodní zdroje se pomalu ale jistě vyčerpávají, ovzduší je znečištěné, v oceánu je víc plastu než ryb… A mohla bych pokračovat. Když se v tomhle kontextu dívám na malou K, mám výčitky, že jsem ji přivedla do takového světa. Já se fatálních věcí asi už nedožiju, ale ona? Uf… Ovšem aby nedošlo k nedorozumění, malou K miluju nadevše! A holt se musím víc snažit, aby lidstvo přežilo.

A proč jsem se vlastně v takové situaci rozhodla vytvořit Rozptylovací sešit, který vlastně má tu fatální porodnost podpořit? 

  • věřím, že to s lidstvem ještě není tak špatné a že se nám společně podaří planetu zachránit (třeba společným sázením stromů, nakupováním bez zbytečných obalů, upcyklací…)
  • sešit je koncipovaný tak, aby ženám připomněl, že i život bez dítěte může být plnohodnotný
  • věřím, že ženám pomůže identifikovat, jestli je jejich touha po dítěti jejich vlastní, nebo jestli podlehly tlaku okolí a ve skutečnosti vlastně děti nechtějí
  • sešit pomáhá relaxovat a to je v dnešním uspěchaném světě hodně potřeba

A teď už opravdu pár slov závěrem =)

Chci poděkovat všem ženám, které se odvážily a napsaly mi, jak to mají. A podle diskuze, která se strhla pod tím sdíleným statusem, opravdu bylo nutné překonat strach. Některé ženy se bály, že se po nich sháním, jen abych je mohla lynčovat! Je smutné, že někoho vůbec něco takového napadne, s jakými lidmi se doposud setkal? Je jasné, že ženy, které děti nechtějí, můj blog nebudou vyhledávat, protože prostě nepíšu o tématech, které by je mohly zajímat. Ale to přeci neznamená, že je to jako s čertem a kostelem. Přece tu sdílím, nebo v budoucnu chci sdílet, i radost z tvoření, ze čtení, psaní, z relaxace. Prostě radost z bytí a ta se týká všech =)

Doktoři mě klasifikovali jako neplodnou. Přesto jsem přirozeně otěhotněla a poté porodila krásnou zdravou holčičku. Jak jsem to dokázala? Rozptýlila jsem svou pozornost a začala jsem se těšit ze života! A teď to učím další ženy, které touží po spokojeném a naplněném životě.
Napsala jsem k tomu Rozptylovací sešit.
Více si o mně můžete přečíst zde.
Komentáře
  1. Iva Andersson napsal:

    Super článek, naprosto se ztotožňuji se všemi ženami, které se tu zpovídají. U mnoha zpovědí jsem si i říkala – ano, přesně, tohle jsem ještě zapomněla napsat do mé zpovědi. A jsem ráda, že žijeme v místě a době, která nám dovolí činit svobodná rozhodnutí jestli děti mít, či nemít.
    Iva

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.