IVF

Začátek byl už kdysi dávno…

Před patnácti lety jsem chodila s M. Byli jsme spolu chvilku, byl můj první přítel, a když jsme spolu měli odjet na chatu, prý jedině když budu brát HA. No tak oukej, proč ne. Nechala jsem si ji napsat, a ironií je, že na tu chatu jsem pak stejně nesměla =D Po pěti letech jsme šli každý vlastní cestou.

První svatba a první rozvod

Časem jsem se vdala. Dítě jsem nechtěla, teď už bývalý manžel taky ne. Říkala jsem si, že mám vlastně štěstí, že ho nechce, že mě do ničeho nenutí a upřímně, když jsem viděla, jak se mu zvedá kufr u psího bobku, nedovedla jsem si představit, že by někdy vyměnil plínu. I přesto jsem nakonec dospěla k tomu, že už mám na dítě věk. Vysadila jsem prášky (zhruba v půlce července 2014) a souhrou dalších okolností jsme se začátkem listopadu rozešli. Osud. A nejspíš i změněné vnímání partnera vlivem HA a pak její absence.

Znovu a lépe

Teď jsem s P. Člověk sice postupem věků ztratil schopnost důvěřovat svým instinktům, ale když se zamyslíte, tak u vztahů to ještě docela funguje. Prostě víte, když s někým máte, nebo nemáte být. A s P. je to přesně takhle jednoduché, vím, že to tak má být. Prostě tak =)

První špatné zprávy

Někdy v září 2014 jsem byla na gyndě na pravidelné prohlídce. Prý je všechno v pořádku a v levém vaječníku mám krásné vajíčko, které se chystá k ovulaci. No fajné. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale v červnu 2015 jsem šla na prohlídku znovu, tedy o půl roku dřív, než bylo nutné. Doktorka mi řekla, že mám v pravém vaječníku cystu. Že se jí nějak nelíbí, že by to mohla být endometrioza. A s tou, že se špatně přichází do jiného stavu. Vypsala mi na lístek pár informací, ukázala mi pár obrázků (fakt díky…) a poslala mě domů s tím, že bych se jí měla přijít ukázat do tří měsíců. Ještě byla naděje, že cysta sama zmizí.

Musím se trochu pochlubit, doktorka byla překvapená tím, že s tak velkou cystou jsem k ní nenaběha už dávno. Říkala, že i s menšíma nálezama ženský přicházej s bolestí břicha. No. Když se nad tím zamyslím, sem tam mě dost bodlo, ale jak to přešlo, tak jsem o tom nevěděla… S další návštěvou jsem to tři měsíce nevydržela. Na konci srpna jsem u ní byla znovu.

A už oficiálně rozvedená! Bohužel to byla jediná dobrá zpráva, cysta nezmizela, ani se nezmenšila. Naopak zdvojnásobila svou velikost. Čůza mizerná. Dostala jsem žádanku na vyšetření a instrukci, že když s tím do tří měsíců nikam nepůjdu, mám se za ní zase zastavit. Divim se, že jsem se cestou do práce někde nevysekala… Co když nemůžu mít děti?

Patnáct let jsem se každý den bála, že když zapomenu vzít tabletku, tak okamžitě otěhotním. Ironie.

Když jsem dorazila do práce, kolotoč se roztočil

Musím přiznat, že jsem se trochu zhroutila. Sice jsem děti vlastně moc nechtěla, ale je rozdíl nechtít a nemoct. Tíha toho, že to nemám ce svých rukou byla velká.

Kolegyně mi řekla, že její kamarádka chodí s doktorem, kterej se „na tohle“ specializuje. A hned jí zavolala. Pomyslela jsem si, že je to super, že zná, byť zprostředkovaně, odborníka na endometriozu. Mezi vzlyky jsem jí odpovídala na otázky typu kdy jsem měla poslední periodu, kdy čekám další a jestli můžeme s P. přijet přespříští pátek ráno.

Ano, takhle rychle to bylo. Ani jsem se nezeptala, kam mě to posílá. Až když jsem se ptala na adresu, řekla, že je to CAR (centrum asistované reprodukce). Ale já jsem byla v šoku, nedomyslela jsem to do detailů a pořád jsem naivně věřila tomu, že jedeme na odborníkem na cysty.

Že jsem se spletla, se ukázalo hned, jak jsme si sedli v ordinaci…

První návštěva CAR

Bylo to 11. 9. ráno. Byl to můj první gynekolog chlap. A jsem ráda, že jako hlavní mám tu svou hodnou ženu.

Pochválil mě, že jsem si nic negůglovala a za odměnu mi taky ukázal pár obrázků.

Po vyšetření pořád zamyšleně koukal do papírů, sem tam něco zapsal do počítače, chtěl vědět datum poslední menstruace (díky bohu za diář), ptal se na rodinnou anamnézu (P. se tvářil docela zděšeně, když jsem tam vyjmenovala všechny ty rakoviny, jaký jsme kdy v rodině měli) a nakonec řekl ve zkratce toto: „Takže do Vánoc budete buď těhotná, nebo kuchneme tu cystu.“ Pořadí důležitosti těhotenství, pak cysta. Říkal, že má strach, že když kuchne tak velkou cystu, tak ten vaječník celej oddělá.

Musím říct, že tak velkej šok jsem dlouho nezažila. Nechtěla jsem na děti spěchat, proboha, vždyť jsme spolu sotva rok, a teď jsme to měli stihnout do tří měsíců?! Abych měla větší šanci otěhotnět přirozenou cestou, dostala jsem instrukci se první den následujícího menstruačního cyklu objednat na zákrok STK vejcovodů. Laicky řečeno „profouknutí“. Odborně selektivní transcervikální katetrizace a je to test průchodnosti.

Když jsme odjížděli, už bylo naprosto jasné, co nás čeká. Z dnešního pohledu jsem trochu naštvaná, že jsme se do toho nechali vmanipulovat. Ale to vím až teď, když znám všechna fakta (v příběhu se k nim dostanu, teď vám nechci vyzradit spoilery). Navíc jsem byla vyděšená a měla jsem sžírající pocit uvnitř, že když P. nedám dítě, tak že mě opustí. Fakt jsem byla psychicky celkem v prdeli.

A upřímně, pokud by mě chtěl opustit, tak by bylo lepší, kdyby to udělal před dítětem, ne při něm. Což mi ale v tu chvíli samozřejmě taky nedocházelo.

STK objednáno na pondělí 21. 9. 2015

Měla jsem docela nervy. Nevěděla jsem, co mě čeká a nechtěla jsem si to gůglovat. Už od soboty jsem měla nachystanou tašku, přesně podle instrukcí (a Sáry Connorové), takže jsem tam měla noční košili, bačkory, ručník a doprovod. Sama bych nejela.

Přijeli jsme na půl osmou, patnáct minut před termínem. Když jsme seděli v čekárně, dostala jsem něco na vypití. Pořád jsem čekala, jestli začnu být malátná, protože jsem měla dostat i něco na oblbnutí. Pak mi ale došlo, že „rajskej plyn“, jak to to popsali, se asi nepije, tak jsem čekala dál. Až mě zavolali. Ráda bych napsala „konečně zavolali“, ale radost jsem vlastně neměla.

Dala jsem P. pusu a vydala jsem se za sestrou. Řekla, že budu za dvacet minut zpátky. Tak snad.

V šatničce jsem se převlíkla do košile a bačkorek. Zamknula jsem si skříňku, vzala jsem si kapesník a klíček, a šla jsem se posadit do lůžkové části. Tam bylo pět postelí, ale já si sedla na křeslo. A zase jsem čekala.

Po chvilce si pro mě přišla sestřička (stihla jsem jít třikrát čůrat) a vzala mě na sál. Boty jsem nechala u čáry „čistá zóna“ a ty poslední tři kroky jsem zvládla bosa.

Na sále byl doktor a dvě sestry. Gynekologický křeslo a spousta monitorů. Vylezla jsem na křeslo, přišlo mi vyšší, než normálně. Bylo dost nepříjemné, že mi přikurtovali nohy. Nejdřív jsem nechápala proč, ale na konci už jsem věděla…

Zákrok začal jako normální prohlídka. Ultrazvukem překontroloval terén a sestřičky nosily kolem různý věci, na který jsem se nekoukala. Radši jsem sledovala ultrazvuk, ten byl docela v pohodě. Jenže pak si doktor vyměnil nástroj a monitor a obraz byl najednou barevnej! Taky do mě napumpovali teplou vodu (podle zprávy desinfekční) a sledovali, jak mám průchodný cesty. Na to už jsem se v monitoru fakt nedívala. Byla jsem docela zaměstnaná tím, jak mě ta voda opouštěla…

Doktor něco diktoval sestře a pak mi došlo, proč mi přivázali nohy. Když pominu to, že to bylo celý nepříjemný, protože šťoural docela hluboko už tím ultrazvukem, tak pak to přišlo. Odebral si vzorek.

Naštěstí to už byl úplnej konec zákroku. Odvázali mi nohy, sestřička mi dala vložku (jak si bral ten vzorek, tak to trochu krvácelo), druhá mi nazula boty, a první mě odvedla zpátky do křesla. Usadila mě a přikryla mě dekou. Ještě chvíli jsem si tam poseděla a pak mě konečně pustila pryč.

A za to celý jsem ještě zaplatila.

Čtvrtek 22. 10. – první injekce

Ještě před další návštěvou doktora jsem, jakožto netěhotná, měla menstruaci. A i když nechci přehánět, tak to byla snad ta nejhorší, jakou jsem kdy zažila. Do práce jsem se sotva doplazila a hned v poledne jsem jela domů. Přežila jsem to, ale abych si musela vzít za tejden tři prášky na bolest, to se mi ještě nikdy nestalo…

Tak jsme zase jeli do CARu. Po vyšetření – vajíčka tam nějaká jsou, tak je zkusíme stimulovat – jsme vyfasovali instrukce a balíček s injekcí Pregnylu. „Tu si píchnete zítra ráno, takhle přímo do bříška, maličko pod úhlem…“ O.o

Injekce nebyla připravená, byly to dvě maličké skleněné ampulky, jejich obsah se měl jednou velkou jehlou smíchat a druhou, menší píchnout. Taťka naštěstí s injekcema umí, tak jsem se nebála. V pátek ráno, ještě před šestou, jsem vstala, pobrala jsem všechny propriety (ampulky musely bejt v lednici) a došla se nechat bodnout. Jehla byla fakt maličká, tak to šlo dobře.

Když jsme měli hotovo, tak přišla mamka a ptá se: „A víš, že to naposledy dělal na vojně, viď?“

Ale přežila jsem a o víkendu jsme jeli dál…

Kamarádčin přítel je doktor, respektive studuje na doktora, a i když má někdy pitomé hemzy, je profesionální. Protože jsem se nemohla nikde dobrat konkrétních údajů, zeptala jsem se jeho. Technicky vzato je Pregnyl těhotenský hormon, takže když si ho píchnete, těhotenskej test bude stopro pozitivní. Což je sice fajn, ale totálně neprůkazný. Takže moje otázka byla – Za jak dlouho bude test průkaznej? Je mi skoro třicet, vážím něco kolem 70 kilo, měřím cca 170cm a injekci jsem měla Pregnyl 5000IU. Jeho odpověd byla taková – Ideálně dva týdny a pak si udělat test. A pak zase začal hemzat =D Ale podstatné jsem věděla.

Edit po přečtení P. – chtěl konkrétní hemzy. Takže bylo mi doporučeno, abych si našla holku, že to bude stimulovat moje vaječníky =D

A teď mi v diáři chybí jedno datum. Někdy teď, tedy kolem 6. listopadu, jsme určitě museli do CAR jet, ale bohužel to tu nemám.

Nicméně i bez toho můžu pokračovat. Pregnyl nepomohl, menstruace se dostavila. Tentokrát to nebylo až tak hrozné, jako minule, ale hroznější než jindy, to ano. A aby toho nebylo málo, předepsali mi Marvelon. Což je nízkohoronální antikoncepce. Jeden se snaží otěhotnět a dostane antikoncepci… To je přece tak na hlavu. Ale jako jasně, doplnění hormonů dává smysl. Dost pitomé na ní bylo to, že jsem celej měsíc, CELEJ MĚSÍC špinila. A to takovym způsobem, že jsem se nemohla hnout bez kalíšku…

Marvelon má 21 tabletek. V lékárně mi museli balení jen na jeden měsíc objednat, měli zásobu klasickejch tříměsíčních. Ale bylo to rychlé a nasadila jsem přesně první den menstruace, tedy 8. 11. 2015. Abych se mohla správně objednat na další prohlídku, musela jsem si v diáři odpočítat dny, protože při další návštěvě mělo v platíčku zbýt pět tabletek. Vyšlo to na pondělí 23. 11. Shodou okolností v papírech stálo, že mám poslední tabletku vzít v sobotu, ať už jich bude zbývat jakékoliv množství, no na sobotu padla poslední.

Gynekolog mi předepsal sprej

V pondělí 23. 11. ve čtvrt na dvanáct jsme opět seděli v čekárně. Myslím, že jsem pořád doufala v nějaké jiné řešení, ale doktor nakonec začal mluvit o přípravě na umělé oplodnění. Takže je to tady…

Vždycky s sebou vozím všechny papíry, které nám kdy dali (složku po stěhování bohužel nemůžu najít, abych sdílela konkrétnější data). Jsou to různé souhlasy se vším možným, ceník, anesteziologický dotazník, žádanka na umělé oplození vajíčka, rozpis braní léků… Doktor si je vzal, některé nám ukazoval a říkal, že je máme vyplnit, u některých, že vyplnění ještě počká a tak.

Pak přišla řeč na léky. Doktor všechno zapisoval do tabulky na rozpis léků. Nějaké další injekce a sprej.

Sprej?

„Ráno do jedné dírky,“ no tak to je jasný, „a večer do druhé dírky.“ COŽE?! ne, nebudu se ptát, je tam příbalová informace, já si to pak přečtu… „a injekce pak pravidelně každý den ve stejný čas až do další návštěvy na ultrazvuk,“ tak aspoň tohle je jasný, „která bude v ten pátek 11. prosince.“

S tím jsme se rozloučili a zamířili jsme k sestrám. Sestra si vzala ten rozpis léků a na počítači mi udělala krásnou, barevnou a mnohem přehlednější tabulku. Pak mě obrala o peníze a na oplátku za ně přinesla tři obří škatule a jednu docela maličkou. Se sprejem do nosu! Synarel. No díky bohu… No napadlo by vás, že vám na gyndě předepíšou sprej do nosu?

A teď ty další škatule. Jedna byla plná jednorázových injekčních jehel. Dvě s lékem Menopur. Stejně jako Pregnyl je potřeba ho nejdřív rozmíchat. Prostě přecáknout roztok do práškového základu. Každej den večer si pak mám píchnout 225ml. Ideálně ve stejný čas, až do toho 11. prosince. Na ultrazvuku pak doktor určí, jestli se bude ještě pokračovat s Menopurem, nebo jestli se nasadí něco jiného. No a k tomu ten sprej do nosu.

Odcházeli jsme s tím, že v následujícím týdnu si mám oběhnout předoperační vyšetření kvůli odběru vajíček.

V úterý ráno jsem načůrala do skleničky a s ní v kabelce jsem se vydala k doktorovi. V čekárně byl docela klid a v ordinaci to taky docela šlo. Dostala jsem dvě žádanky na vyšetření (krev a EKG), sestra mi píchla tetanovku (jako bych toho měla málo) a šla jsem. Moč nikdo nechtěl, takže zítra znova…

Ve středu ráno jsem teda jela na polikliniku. Krev šla rychle, jak na běžícím páse. Sestra si vzala všechny papíry prakticky hned, jak jsem přišla. Pak jsem si chviličku poseděla a volali mě dovnitř. Tam ze mě vypumpovali snad šest ampulek! Musím říct, že je docela děsivé, jak rychle ta krev stříká z tak malý dírky… A konečně někdo stál o mou ranní moč =D

Měli to tam dobře zařízené. Vejdeš dovnitř a posadíš se na křeslo, kde ti vezmou krev, pak se posadíš na lehátko (kde už sedí ten, kterého vycucli před tebou a v momentě, kdy si sedáš ty, tak jeho pustěj domů) a krev zatím berou dalšímu. Když ho vycucnou, tak na tebe kouknou, jestli se neklátíš k zemi a když ne, tak tě lípnou a pošlou domů. A na tvoje místo už si sedá další vycucnutej. Promyšlená řada.

EKG už bylo zdlouhavější. Tam berou jen jednoho a trvá to asi tak dvacet minut. Sestra mě naměřila a říkala, že je to ukázková křivka.

Ve čtvrtek jsem šla zase ke svýmu doktorovi, aby napsal závěrečnou zprávu.

Dopadlo to dobře, podle všeho celkovou narkozu přežiju.

Píchám si do špeku

Nejdřív mi injekce Menopuru píchal taťka. Stanovili jsme si čas na osmou večer. Mělo to dva důvody. První byl, že kdybychom to chtěli stíhat ráno, musela bych vstávat každej den v pět!, aby taťka stihnul jet do práce. A druhej důvod byl ten ultrazvuk. Na něm totiž měl doktor říct, jestli si mám ještě píchat, nebo už ne. Takže bylo logičtější načasovat to až na večer.

První injekce byla dobrá. Taťka smíchal prášek s rozpouštědlem a šup. Teda samozřejmě ještě dezinfekce. Injekce byla tak maličká, že to nebolelo. Jen to trošku štípalo. A druhý den znova to samé. Třetí den mě napadlo, že bych to celé mohla sepsat na blog. A s tím přišla i další, ne tak pěkná myšlenka. Měla bych si píchnout sama…

No. Vzpomněla jsem si na své první setkání s injekcí, kdy jsem řvala na celou nemocniční chodbu a zmítala se tak, že museli mamku vykázat z místnosti, a na mě se vrhli tak tři čtyři sestry a doktor. To tedy nebyl dobrý start. Nicméně jsem se časem propracovala a dokonce jsem chodila darovat krev. A chodila bych dál, kdybych neměla málo železa. Vlastně to mi zjistili i tentokrát. Každopádně jsem si docela věřila, že bych to s tak malou jehlou mohla zvládnout taky.

Taťka mě instruoval. Vatovým tamponkem s desinfekcí očistit vršek ampulky, přesně kolmo zapíchnout jehlu čerstvě vybalené jednorázové injekce, obrátit celé vzhůru nohama a pomalu natáhnout 225ml. Lepší je natáhnout víc a pak tam trochu vrátit. Pak to zase otočíme, jehlu vytáhneme a ampulku odložíme stranou. Teď je potřeba zapíchnout sám sebe na vydesinfikovaný místo vedle pupíku. Vzhledem k tomu, že mám zdravý levý vaječník, tak jsme všechny injekce situovali na levou stranu pupíku. Injekci jsem měla v pravé ruce a levou rukou jsem si měla chytnout a zmačknout kůži. Držela jsem si spíš špíček, ale pro začátek…

Přiblížila jsem jehlu ke kůži… Opotila jsem se… Taťka se mě snažil povzbuzovat, ale moc to nepomáhalo =D Nejsem schopná odhadnout, jak dlouho jsem měla přiblíženou jehlu ke kůži, ale nakonec se mi ji podařilo narvat dovnitř! Pot mi stékal po zádech a začala se mi klepat ruka. Jo a mimochodem, když jsem se odhodlala tam tu jehlu píchnout, musela jsem zavřít oči =D

Když už je jehla pod kůží, musí se injekce trochu natáhnout, aby se zjistilo, jestli jste náhodou netrefili žílu. Což je takhle mělce pod kůží asi nepravděpodobný, ale tak pro jistotu. Natáhnout a vstříknout. Teď poprvé jsem jenom natáhla, ale taťka pak řekl, že to mám příliš souběžně s kůží a že to radši přepíchneme. To už jsem teda nedokázala. Ale na první pokus myslím stačí, že jsem se píchla.

Druhej den jsem se dostala i ke vstříknutí léku! Ale při bodnutí jsem i tak musela mít zavřený oči =D Po vytlačení léku ze stříkačky (pomalu a rovnoměrně) jsem si přidržela vatovej tamponek u vstupu do kůže, vytáhla jehlu a přitlačila. Za všechna ta bodání jsem párkrát lehoučce krvácela, párkrát to děsně štípalo a jednou to krvácelo dost…

To bylo tak.

Já se na zprávy nedívám, ale naši jo a vzhledem k tomu, že jsem na injekce chodila k našim do obýváku, tak jsem u toho měla zprávy. Když jsem se už naučila píchat si sama, tak v telce zrovna byla reportáž o velké Moravě a o tom, že teď dělají průzkum, jestli ze současných obyvatel Moravy může být někdo potomkem Cyrila a Metoděje. Zkoumají to pomocí krve a taky podle jmen, některá prý patří k nejstarším. A pak vyjmenovali pár jmen, nepamatuju si je všechny, ale jedno z nich bylo Blabla… Když to řekli, měli jsem zrovna jehlu v břiše. Nejdřív jsem se snažila nesmát, ale nešlo to. Rozklepalo se mi břicho i ruka, smíchem mi slzely oči a udělala jsem v sobě pořádnou díru =D

Takže teď můžu s klidem říct, že se tyhle injekce dají píchnout samodomo. Taťka jehlu vrážel do kůže rychle, já jsem to tlačila pomaleji, ale taky to šlo. Naposledy jsem to zkusila rychle (a měla jsem u toho otevřené oči!), ale asi nějak blbě, protože to bolelo víc, než když jsem to tlačila pomalu, což podle všeho nedává smysl. Je potřeba dbát na čistotu pracovního prostředí a taky je dobré mít u toho klid.

Před ultrazvukem jsem do pupíku dostala celkem deset injekcí. Když budu počítat i ten Pregnyl, tak jedenáct. Aby byla moje zpráva kompletní, je potřeba říct, že jsem měla břicho už dost opuchlé a bolavé. Nehledě na to, že hormony působí i na psychiku a jsem už docela vynervovaná…

Edit – na co všechno myslíte, že ty hormony ještě působí? Rozuzlení na konci článku! 

Vlevo sedm, vpravo šest

V pátek 11. prosince v jedenáct hodin jsme opět seděli v čekárně. Stejně, jako jsem si měla píchat injekce Menopuru, měla jsem zároveň používat ten sprej do nosu. S tim jsem měla maličko větší problém =D Večer to ještě šlo. Když jsem zapomněla, tak jsem holt vstala z postele a ještě jsem si do tý lednice došla, ale ráno… Sice došlo jen ke dvěma krizím, ale stály za to. Jednou jsem si to uvědomila až ve městě (bylo to zrovna v tu středu, jak jsem jela na krev a EKG). Zvažovala jsem, jestli mám ještě jet zpátky, ale naštěstí ještě jela do města švagrová, tak mi sprej hodila do práce. A podruhý jsme se v půlce cesty otáčeli a ještě jsme se vrátili… Celý to bylo způsobeno tím, že sprej musel bejt v lednici, kdybych ho mohla mít v kabelce, nic by se nestalo.

No a teď ten ultrazvuk. Nějaká vajíčka tam našel, tak to vypadá snad dobře. Říkal na jedné straně šest a na druhé sedm. Třináct není zrovna moc. No, další instrukce byly celkem jednoduché. Ještě jsem si měla píchnout tři injekce Menopuru (pátek, sobota, neděle) a pak v pondělí, přesně v devět večer, dvě předchystané injekce Ovitrelle 250mikrogramů. Každá z jedné strany pupíku. A když na tyhle injekce zapomenu, tak je celá stimulace v h… áji.V úterý bude pauza od všech léků a ve středu ráno odběr vajíček pod celkovou narkozou.

Musím se přiznat, že pokaždé, když jdu na kontrolu, doufám, že mi řekne, že jsem těhotná. Že to všechno zabralo a že už nemusíme pokračovat. Je to hrozně zvláštní, když si vezmu, že jsem nikdy po dětech nijak extra netoužila a do CARu jsem jela převážně kvůli tý cystě. A najednou jsem na léčení neplodnosti, na programu umělého oplodnění a chci, aby to celé vyšlo…

Odběr vajíček

V sedm ráno v CARu. To znamenalo vstávat v pět, abychom před šestou mohli vyjet. Nesměla jsem jíst a co hůř, ani pít. Dojeli jsme krásně na čas. Problém byl ten, že jsme tam byli dřív, než personál…

Seděli jsme v autě a sledovali, kdy se tam rozsvítí. Když se tak konečně stalo, vlezli jsme tam taky. Tentokrát jsme v čekárně moc dlouho neseděli. P. poslali pryč, že budu hotová asi za hodinu, nejdýl za hodinu a půl. A mě si vzali dovnitř.

Stejně, jako při tom STK jsem se převlíkla do pyžama a šla jsem do pokoje, tentokrát do postele. Vybrala jsem si tu prostřední. No nevim, jestli to byla dobrá volba. Po mý pravý ruce si lehla paní, která šla na odstranění mrtvého embrya a po levé ruce byla paní sice zatím těhotná, ale s prudkým úbytkem hCG. Uf. Deprese by se dala ždímat.

Byla jsem první na řadě. Přišla hodně milá paní a napíchla mi ruku. Příprava na anestezii. Byl to dost odporný (jako ne že by to bolelo, i když ta jehla byla obří, ale ten pocit…) a bála jsem se hýbat rukou. Na záchod jsem šla, ale nebylo to úplně pohodlné s nepohyblivou pravou rukou.

Na sál jsem šla sama, bosa. Vyškrábala jsem se na tu židli, pravou ruku jsem položila na speciální podložku a levou mi sestřička schovala do kapsy z mojí košile. Pak anestezioložka řekla: „Tak, a teď vám tam pustím to uspávadlo, jak jsme o tom mluvili.“ To jsem ještě odsouhlasila a pak už si pamatuju jen: „Haló, vstávejte.“ No ani vyspat mě nenechali!

Jen jsem se probrala, přišlo k sobě i moje břicho a myslela jsem, že umírám. Ležela jsem na pravém boku a v tu chvíli jsem úplně zapomněla, že mám něco v ruce a tiskla jsem si je k pupíku.

Paní po pravé ruce mi poradila, ať se položím na záda a dám si dlaně na vaječníky, abych si je zahřála. Tak jsem to udělala. Stálo mě to dost sil, ale opravdu to docela pomohlo.

Samotnej zákrok prej trval maximálně deset minut. A když mě dovezli zpátky, tak jsem prý ze spaní mluvila =D

Bolelo to úplně šíleně. Mnohem víc, než jakákoliv naraženina. Mnohem víc, než ten nejhorší menzes. Mnohem víc… Kdysi mě zaujala myšlenka na darování vajíček za finanční kompenzaci. Ale bylo to daleko a obnášelo to spoustu léků. A o tý bolesti tam vtipně nebylo ani slovo.

Po chvíli mě sestra nutila, abych se začala hýbat. Dala mi léky proti bolesti, a když nezabraly, tak ještě jednu dávku. No podle mě nezabrala ani ta, ale uvařila mi čaj a dala mi sušenku. V podstatě první jídlo dne, a to mi už líp udělalo. Přišel doktor a řekl, že jich nakonec našli a odebrali dvacet. A že byl zákrok bez komplikací. Do čeho asi počítaj tu ukrutnou bolest?

Trvalo několik dlouhých minut, než jsem se zvládla postavit a dojít se převlíknout. P. na mě už čekal. Posadili jsme se a čekali jsme na zprávu z laborky. P. byl taky na odběru („A jemu to budou dělat taky v narkoze?“ =D ) Tentokrát jsme nečekali dlouho, ale velice dlouho jsme šli těch šest metrů. Solidárně na mě čekali a já jsem se sotva vlekla.

V laborce nám sestra řekla, že jich je teda dvacet, ale zralejch deset a jedno že je takové abnormální. Domlouvali jsme se, jak budeme postupovat a tak. Nechali jsme si dát prodlouženou kultivaci a monitoring. Když jsme dojednali, opět velice pomalu jsme se přešourali k recepci. Tam jsem dostala recept na Utrogestan, propustku do práce (respektive k lékaři), zaplatila jsem docela vysokou částku, a na oplátku jsem dostala tip na to, že bych po zákroku měla jíst silný hovězí vývar. To mi přišlo docela vtipný.

Takovej vývar se dělá docela dlouho, my už tam jezdíme od září, už minule bylo úplně jasný, že na ten odběr půjdu, ale o vývaru řeknou až teď? My jsme o něm už věděli předem od kamarádky, takže jsme ho měli nachystanej, ale takový detaily jsou podle mě docela dost důležitý. A jestli je nebaví říkat to každýmu, tak by přece nebylo tak těžký udělat nějakou průvodku, ne? Prostě v bodech vypsat, jak se chovat, čeho se vyvarovat, na co se připravit, co očekávat… Jo, jasně, já vím, zase bych všechno organizovala…

Doma jsme byli myslím před jedenáctou. Rovnou jsem zalehla do postele a P. se o mně krásně staral. A ten vývar byl výbornej! ^_^

Dalšími body na seznamu „co očekávat“ by byly tři dny bolestí, neschopnosti se pořádně hýbat, vzpřímeně chodit, šílená únava a s tím vším spojená nechuť cokoliv dělat.

Druhý den v devět ráno jsem volala do laboratoře, jak se vajíčka uchytla.

Krátký život vajíčka

Ve čtvrtek 17. prosince ráno jsem volala do laborky, prokázala jsem se znalostí svého rodné čísla a dostala jsem dobrou zprávu. Všechna vajíčka se podařilo oplodnit. Jedenáct potenciálních dětí.

Na ten monitoring mi poslali mail s přístupovým heslem a tam jsem našla první fotku. To v pravém horním rohu jsem identifikovala jako to „abnormální“. A nakonec se ukázalo, že jsem měla pravdu.

Druhý den už nebyly zprávy tak dobré. U některých se objevila fragmentace. Koukali jsme na to čtyři a divná se nám zdála všechna…

Den tři. Fragmentace se u některých nepotvrdila, ale stejně nechtějí posupovat podle plánu… Ale to abnormální je aspoň veselé =D

Čtvrtý den. Už vůbec nerozumím tomu, co mi do toho telefonu říká. Jasné je jenom to, že jsou maximálně tři použitelná vajíčka. To z jedenácti není moc dobré…

Pátý den, den transferu, 21. 12. Myslela jsem, že tahle fáze se nazývá morula, ale padlo i něco jako blastocysta a já mám docela obavy z gůglování, takže si nejsem jistá. Z obrázku je asi jasné, které vajíčko to vyhrálo. Bylo jediné, které dotáhlo svůj vývoj do konce. Respektive do uspokojivé fáze v prodloužené kultivaci.

Ještě před ním nám sestřička řekla, že ten vývoj nebyl úplně OK. Že to, že zbylo jenom jedno, značí nějaké vnitřní problémy, které nebyly hned patrné, ale teď už je to jasný. Uvidíme, jak to celé dopadne.

Transfer posledního a jediného vajíčka

Pondělní ráno, 21. prosince.

Den jsem měla hodně naplněný. Ráno jsem musela za svým obvoďákem, aby mi napsal na úterý opušťák do práce. Pak jsem musela do práce a pak teprve na transfer.

U doktora jsem ještě pořešila to, že mě po narkoze pořád bolí ta napíchnutá ruka. On mi na ní šáhnul (normálně tvrdá a hrudkovatá žíla!!!) a pravil, že mám zánět žíly. No prostě super. Dostala jsem mastičku a recept na nějaký léky. Taky mi řekl, že si to mám chladit a že mám za týden přijet. Z toho jsem radost neměla, protože jsem se těšila na nerušené dva týdny, ale tak co se dá dělat. Cestou do práce jsem se stavila v trafice a koupila jsem si časopis na čekání po transferu. V práci to docela šlo, dodělala jsem docházkáč, nějaký další restíky před koncem roku a na dvanáctou jsme jeli do CARu.

Měla jsem mít plnější močák, ale stejně jsem si ještě před odjezdem odskočila. Cestou jsem pila, takže když jsme tam dojeli, už se mi chtělo docela dost.

Nejdřív jsme se sešli s laborantkou, s tou, se kterou jsme si od čtvrtka telefonovali o stavu vajíček. Ta nám popsala celej vývoj a dala nám flešku s fotkama. Základ pro boží rodinný album ^_^

Ještě jsem jí řekla, co mám za potíže s rukou a dala jsem jí recept, co mi dal doktor, aby se mohla poradit s tímhle doktorem, jestli ty prášky můžu brát. Tak prý můžu. S fleškou v ruce jsme šli ještě chvilku do čekárny. To už se mi chtělo tak moc čůrat, že jsem skoro nemohla chodit. Asi jsem to měla zvážit a jít prostě ještě jednou čůrat…

Pak si mě zase odvedli do pokoje a poslali P. tak na hodinku čekat. Převlíkla jsem se a vyškrábala se do stejné postele jako při odběru. Tentokrát tam se mnou byla jen jedna paní a ta nebyla tak sdílná, jako paní minule. Taky byla na transferu.

Když si pro mě přišli, že mám jít na sál, šla jsem zase bosa. A nastal první problém. Fakt jsem se nemohla dostat do toho pitomýho křesla. Tak moc se mi chtělo čůrat, že mě bolelo celý břicho. Doktor se ptal, co se děje, tak jsem mu to řekla. Moc se nad tím nepozastavil, tak jsem to brala tak, že je to normální. Vyškrábala jsem se tam a doktor začal nejdřív s ultrazvukem, aby se kouknul, kam ho vrznou. Už to bylo docela nepříjemný…

Po pár minutách, které mi ovšem přišly jako hodina, laborantka přinesla sklíčko s mým jménom a vajíčkem, které bylo vidět pouhým okem! Fakt hustý. Když jsem odsouhlasila, že jsem to já, respektive moje jméno, začal transfer. To bylo tak děsně nepříjemný! A chvílema to i docela bolelo. Modlila jsem se, abych se nepočůrala a když vezmete, že ve mě rejdil vevnitř nějakym katetrem nebo čim a z venku sestra rejdila ultrazvukem, je zázrak, že to prošlo v suchu…

Velkej problém nastal při přesunu z křesla do postele, kterou mi přivezli. Už jsem měla břicho tak oddělaný, že jsem se prostě nemohla pohnout. Jedna sestřička mi sice nabízela ruku, ale byla tak maličká… Přijala jsem ji, ale moc to nepomohlo. Při přesunu mi břichem projela tak šílená bolest, že jsem tam zůstala ležet na boku a už jsem měla fakt pocit, že jsem praskla. Prý ale ne, tak snad. Doktor mi popřál štěstí a že se prý můžu jít za pět minut vyčůrat. Už aby to bylo!

Když mě dovezli na pokoj, hned jsem se koukla, kolik je hodin. Bylo to nejdelších pět minut! Nakonec jsem to vydržela osm a začala jsem se sbírat, že teda půjdu. No tak to bylo ale hodně naivní! Byla jsem na posteli, která měla zvednutý nohy, aby se vajíčko dobře usalašilo. A zvednout se z takový postele, když vás bolí v podstatě každý pohnutí je prakticky nemožný. Nejdřív jsem zkusila nohy přitáhnout k sobě, posadit se a prostě normálně vstát. No to nešlo. Už ani nevím, co všechno jsem zkusila, nejspíš by bývalo stačilo se přetočit na bok a prostě z tý postele vypadnout. Ale já jsem byla furt zaměřená na to, že se musím posadit, tak jsem se normálně jednou nohou zahákla o spodek postele a fakt se mi podařilo se posadit =D Tu ženskou vedle jsem nejspíš dost rušila, ale to mi bylo docela buřt.

Dobelhala jsem se na záchod a tam jsem nemohla začít čůrat! To už bylo fakt na hlavu. Nakonec se mi to samozřejmě podařilo a mohla jsem se vrátit do postele. Pěkně jsem se uložila a protože v pokoji byla tma, vykašlala jsem se na časopis a rozhodla jsem se spát.

Nemám přehled o čase, ale nakonec nás přišla vzbudit sestra a postupně nás propustila.

V čekárně už byl P. a ještě jsme čekali, až se uvolní recepce. Tam jsme zaplatili, dostala jsem recept na Utrogestan a instrukce, jak ho používat, co dělat v případě špinění a tak dále. Pak mě ještě jednou upozornila na to, že nemám týden cvičit a mám se šetřit psychicky i fyzicky. Prostě relax =)

Rovnou nás taky objednala na kontrolu v pondělí 4. 1. 2016. Mám si přivézt ranní moč a vezmou mi krev. Jíst ale můžu.

Rada pro vás!

Na sále asi čtyři lidi věděli, že se sotva hýbu a po těch pěti minutách mi nikdo z nich (nebo třeba někdo pověřenej) nemohl přijít pomoct vstát z postele?! Ano, když se to dělo, byla jsem odhodlaná to zvládnout sama a byla jsem hrdá, že jsem to nakonec i zvládla. Ale když se nad tím zamyslím, ani nevím, jestli tam mají třeba nějakej zvonek, kdyby se něco dělo. Takže tímhle mě docela nakrkli. Ponarkózovou péči mají o moc lepší, než potransferovou. Nebo spíš záleží na tom, kdo má zrovna službu.

Každopádně kdybyste na to někdo šel, nebojte se pak zařvat, ať vás jde doprdele někdo zvednout z postele!

A jak to bylo dál?

Pondělí 4. ledna 2016 a kontrola, na které se to všechno rozhodne. Budeme nakupovat pro mimčo, nebo pro mě něco na zotavenou?

Celé vánoční prázdniny, tedy ty dva týdny, jsem poctivě dodržovala klid, často jsem spala, často jedla a na Silvestra jsme si připili jahodovejma Rychlejma špuntama.

V pondělí ráno jsem zase načůrala do skleničky a jeli jsme si pro výsledky. Nevyšlo to. Stejně mi ale vzali krev. Dala jsem jim levou ruku, protože o pravou jsem se bála, že ještě nemám úplně doléčenej ten zánět žíly. Tak mi pro změnu na levý vytvořili 3D modřinu! Něco tak absurdního jsem dlouho neviděla. Dva dny jsem tam měla obří bouli a pak se to začalo rozlejzat do normální, pěkně tmavý modřiny.

Po kontrole jsme museli ještě do práce. Cestou jsem byla myslím celkem statečná, ale když jsem dorazila k mamce do kanceláře, už jsem teda statečná vůbec nebyla. Stejně tak nahoře v půjčovně. Když jsem přemýšlela o tom, co budu dělat, když to nevyjde, byla jsem odhodlaná dojít za ředitelkou a požádat ji o přeložení na jiné oddělení. Nejlépe na takové, kde bude pravidelná pracovní doba a bez střídání ranní a odpolední směny. O víkendech nemluvě.

Asi jsem tý myšlence věnovala větší mozkovou kapacitu, než té, že jsem těhotná, protože když jsem na půjčovně přestala řvát (a to i před ředitelkou), tak mi řekli, že můžu přestoupit na malou pobočku, protože tam kolegyně dlouhodobě onemocněla. Na jednu stranu je to hrozný, ale na druhou stranu boží. Sice se to celé seběhlo strašně rychle, další pondělí už jsem byla na pobočce a dva týdny po té změně, tam už budu na furt, ale jsem ráda.

Edit po dvou letech – kolegyně je zdravá a užívá si důchod a vnoučka =)

IVF se nezdařila, přichází vyzrazení spoileru ze začátku příběhu

Dostala jsem papír se kterým se mám objednat k odborníkovi do Prahy (MUDr. Jiří Hanáček, ÚPMD), aby mi za tři měsíce vytáhnul tu endometriozu. Pokud do té doby neotěhotním normálně, tak mi jí vyndaj a za další tři měsíce můžeme IVF zkusit znova s nějakou jinou stimulací.

Otázka je ovšem jinde. Chci to projít znova? Zatím bych neřekla… Všichni mě uklidňujou, že to poprvé lidem moc nevychází a každej druhej zná někoho, kdo na to musel jít i čtyřikrát, než to vyšlo.

Pro mě to bylo jednou a dost. Moc drahý, moc bolestivý (asi kvůli té endometrioze, ale stejně…) a moc nejistej výsledek.

Ale hlavně, kdybych se rozhodla pro další IVF, určitě bych šla jinam. Vzpomínáte na první článek? Doktor z CARu řekl, že ta endometrioza nejde vyndat bez ohrožení vaječníků. A na konci, kdy už z nás nekápnou žádný prachy, jako zázrakem zná odborníka, kterej to dokáže? Plus to opravdu nevěděl, že stimulace k oplodnění bude stimulovat i u endometriozu? No prostě valnej dojem neudělali.

Bohužel jsem si všechny tyhle informace poskládala k sobě až po nějaké době. Kdybych to byla schopná rozumně analyzovat předem, rozhodně bych šla nejdřív na vyndání endometriozy a až potom na jakoukoliv hormonální stimulaci. Pokud bych se pro ní vůbec rozhodla.

Nerozhodujte se, když s vámi cloumají emoce. 

Takhle. Nechci tím říct, že IVF nefunguje. Prokazatelně funguje, jen pro mě to nebyla vhodná cesta. A pokud i vy máte nějakou cystu, tak se proboha informujte z víc zdrojů, jestli nejde nejdřív vynat!

Přeji vám štěstí, ať už se rozhodnete pro jakoukoliv cestu!

O laparoskopickém zákroku, který jsem prodělala v ÚPMD v Praze, se chci časem taky rozepsat. Pokud budete netrpělivý, klidně mi napiště na mail@katerinajandlova.cz a já to napíšu rychleji =)

Odkazy na zajímavé články a weby, které se tématu věnují víc

Dobře, myslela jsem, že jich najdu víc, ale zbytek byl buď přímou reklamou na nějaké CAR nebo jsem nesouhlasila s obsahem, tak jsem to sem nechtěla dávat. Gůglování vám samozřejmě nezakážu, takže pokud o tom uvažujete, gůglujte jak o život! Reference, zkušenosti, cena, průběh, koukejte i na to, kdy byl web naposledy aktualizován a než se k něčemu upíšete, stavte se tam osobně, jestli to už na první pohled nepůsobí nepříjemným dojmem. Ta „má“ CAR byla ve všech ohledech dobrá, ale ani tak není výsledek zaručen.

A zamyšlení na závěr

IVF je drahá sranda, není potřeba chodit kolem horké kaše, všichni víme, že to tak je. I první tři cykly, které částečně hradí pojišťovna, jsou na kontě znát. Prosím, zamyslete se ještě před tím, než se pustíte do druhého, třetího cyklu a následných půjček, jestli je to rozumné. Nejen, že si zahráváte se svým vlastním zdravým, nejen fyzickým, ale hlavně psychickým, ale zároveň si zaděláváte na potíže do budoucnosti. Protože když se zadaří, vajíčko se uchytí a vy porodíte miminko, což bych vám samozřejmě ze srdce přála, tak finanční náročnost nezmizí. Naopak stoupne.

Dovést dítě až na vysokou školu už dneska nestojí ten pověstný milion, ale tři. Mateřská je malá, rodičovskou sice od ledna 2020 zvednou, ale taky to nebude žádná hitparáda. Tak se prosím zamyslete, jestli to opravdu za to stojí. A to doslova.